Když jsem o Vánocích dostal od kamaráda pěkný doutník (Cohiba Robusto, děkuji), přivedlo mě to na myšlenku konečně si pořídit humidor a pár smotaných tabákových válečků do něj. Doutníky jsou fajn v tom, že nepotřebují téměř žádnou přípravu (kromě zapálení a oříznutí), takže jsou dobrá volba ve chvílích, kdy člověk nemá dost času a prostoru hrát si s dýmkami. Bavíme se teď samozřejmě o vlhkých doutnících s dlouhou náplní (tzv. longfiller), ve kterých jsou smotané celé tabákové listy. Nabídka velikostí, tvarů a druhů je široká, takže každý si může vybrat, co jeho srdci blízké. Nejradši mám střední velikost Corona, ale najde se tu i pár menších Cigarillos na takové to nezávazné pokouřeníčko při procházce se psem. Aby doutník nevysychal, je potřeba skladovat jej v humidoru s předepsanou vlhkostí 70 procent. Odolal jsem pokušení koupit si hned do začátku nějaký krásný (a patřičně drahý) humidor a vzal jeden...
Dýmkařské kluby
Ale jo, píšu už něco vlastního, ale než to dodělám a zveřejním, tak se aspoň podělím o jeden dnešní objev. Protože jsem se začal trochu zajímat o soutěže a kluby (ne že bych se nutně musel účastnit), prošel jsem pár zdrojů na internetu a objevil ošklivé (ale vtipné!) stránky brněnského klubu. Jak si to tak pročítám, dobře se bavím, hlavně historickým okénkem tady:
Idyla bohužel netrvala dlouho, pro vedení kolejí a menz zřejmě byla nezávislá klubová činnost trnem v oku a tak jsme kožená křesla vysokoškolského klubu po roce vyměnili za dřevěné židle Obvodního kulturního a vzdělávacího střediska na Křídlovické ulici. Jednomu z našich členů se totiž podařilo přesvědčit vedení OKVS, že naše činnost je také kulturní a vzdělávací. Zatímco ve středu dopoledne se na Křídlovické učily mladé maminky paličkovat krajky, ve večerních hodinách jsme nastupovali my, řádně po maminách vyvětrali a začali provozovat klubovou činnost.
Pipe and Pouch
Řízenou náhodou jsem dnes narazil na pěknou sbírku dýmkařské poezie. Jedná se o knížku Pipe and Pouch, vydanou původně v Bostonu v roce 1895. Díky Projektu Gutenberg je k dispozci zdarma a on-line. Pipe and Pouch. Old Pipe of Mine Companion of my lonely hours, Full many a time ’twixt night and morn Thy muse hath roamed through poesy’s bowers Upon thy fragrant pinions borne. Let others seek the bliss that reigns In homage paid at beauty’s shrine, We envy not such foolish gains, In sweet content, old pipe of mine. Ah! you have been a travelled pipe; But now, of course, you’re getting stale, Just like myself, and rather ripe; You’ve had your fill of cakes and ale, And half-forgotten memories, too. And all the pensive thoughts that twine Around a past that, entre nous, Has pleasant been, old pipe of mine. Old pipe of mine, for many a year What boon companions we have been! With here a smile and there a tear, How many changes we have...
Savinelli Punto Oro Corale (806)
Rustikální dýmky mě zpravidla vůbec neoslovují, ale najdou se samozřejmě výjimky. Zdá se, že Italové mají na krásný rustik monopol, dělají jej úplně jinak než zbytek světa. Krásný, masivní, zvrásněný povrch v odstínech přírodního dřeva nebo písku, nádhera. Prodávají je zpravidla pod názvy Corale nebo Capri, a to v různých cenových relacích. Do této skupiny patří i moje Savinelli Punto Oro Corale, dýmka z prémiové série opatřené na horní straně náústku „zlatým“ bodem na způsob toho dunhillovského. Tvarem se řadí do rodiny Canadianů, někdy nazývaných Liverpool. Má sedlový náústek a pokud se dá věřit Pipedii, tvar Canadian s oválným průměrem krčku a sedlovým náústkem se jmenuje Lumberman. Ten patří mezi nejhezčí a nejklasičtější zástupce rovných dýmek. Na délku měří 142 milimetrů, průměr komory je 20 a výška 39 mm. Z toho je zřejmé, že jde o spíše malou dýmku na kratší kouření do 40 minut, která váží pouze 30 gramů. Má velmi tenoučké...
S filtrem, nebo bez?
To je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát — nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —. Není to tak dávno, co jsem měl v plánu kupovat výhradně dýmky připravené pro devítimilimetrový (uhlíkový) filtr. O balzových nebo papírových filtrech se teď nehodlám bavit, protože jejich funkce je omezená (nebo přinejmenším sporná). A měl jsem k tomu tři hlavní důvody: Za prvé: filtr filtruje různé sračky, což se může hodit. Za druhé: filtr saje vlhkost a brání močce, aby se z kotlíku a náústku přestěhovala až do úst a tropila tam neplechu. A za třetí: filtr zjemňuje chuť tabáku a činí ho snesitelnějším pro nezkušeného kuřáka. Kvůli tomu jsem si někdy vyčítal, že si kupuji různé bezfiltrové dýmky…...
Stanwell Bamboo
Su nemocný. A když nemůžu kouřit dýmku, tak aspoň napíšu pár řádek o svém předposledním přírůstku do sbírky. Ale vezmu to s malou oklikou. Někdy se mi zdá, že krásných dýmek jsou na světě miliony a že každá je trochu jiná. A jindy zase mám pocit, že se toho v oblasti dýmek moc vymyslet nedá, že se donekonečna opakují stejné tvary a obdobná provedení. Existují i různá nepěkná klišé, třeba právě dýmky s bambusovým krčkem. Jenže člověk je od přírody obdařený touhou obklopovat se kýčem, takže si kolikrát pořizuje i věci, které by jinak rozumovou úvahou musel odsoudit. Abychom si správně rozuměli: ono je naprosto v pořádku, když kupříkladu japonský dýmkařský mistr použije kus bambusu, protože je to tradiční východní materiál. A Japonci ho umí vytěžit, protože z něj dělají skoro všechno včetně rolet, podlah, fléten a já nevím čeho všeho. Vypadá ale přinejmenším prapodivně, když člověk narazí na tradiční anglickou firmu...
Sherlock a dýmka
Ještě než se pustím do nějakého pořádného textu do dýmkařských časopisech nebo něčem podobně nevděčném, neodpustím si jeden báječný úryvek ze sherlockovské povídky Žlutá tvář, kterou jsem nedávno poslouchal. Ajta! Tohle přece není vaše dýmka, co tu leží na stole! Tu tady zřejmě nechal on. Pěkná stará bryerka s dlouhým náustkem z materiálu, kterému trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik je vlastně v Londýně náustků z pravého jantaru. Někteří lidé si myslí, že když je v něm muška, je jantar pravý. Je to celé obchodní odvětví, které se zabývá tím, že zadělává imitované mušky do imitovaného jantaru. Musel být pořádně rozčilený, když tu zapomněl dýmku, které si zřejmě neobyčejně cení.“ „Jak můžete vědět, že si jí tolik cení?“ zeptal jsem se. „No, původní cenu dýmky bych odhadl tak na sedm šilinků šest pencí. Jenže už byla, jak vidíte, dvakrát v opravě: jednou opravovali dřevěný troubel a jednou jantar. Všimněte si, že obě opravy byly provedeny...
Tabák na jednu sirku (aneb Peterson Irish Oak)
Ne, toto rozhodně není ani zdaleka stejný článek jako Dýmka na jednu sirku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tentokrát se chci krátce věnovat tabáku od Petersona, který je kandidátem pro chladné a pomalé kouření s minimální spotřebou zápalek. Tabák se dodává v kulatých padesátigramových plechovkách, ale já si jej dávám do zavařovacích sklenic. Jde o směs virginie, cavendishe a perique, které dozrávají v dubových sudech od Sherry. Není to ale žádné třešňové víno ani třešňovica (Cherry), jak udávají české překlady, nýbrž Sherry (ze španělského vino de Jerez) — tedy víno ze španělských hroznů fortifikované vysokoprocentní pálenkou. Dubové sudy dávají tabáku nezaměnitelný charakter: už po otevření se projevuje typickou dřevitou vůní, jakou dobře známe z některých destitálů — zejména whisky. Ale do dubových sudů se dává dozrát i slivovice nebo jiné pálenky, dělá to tak s částí své produkce třeba můj strýc… a výsledek je famózní...
Dunhill Root Briar (1982)
V půlce ledna mě čeká kulaté jubileum. A čím víc se blížil ten termín, tím větší jsem měl chuť pořídit si pěknou dýmku — bez obvyklých výčitek svědomí, že utrácím za blbosti. Motivace byla o to větší, že jsem na eBay objevil krásnou dunhillku v hladkém světlém provedení, navíc na chlup (rok) stejně starou, třicetiletou. Dunhill Root Briar z roku 1982 se mi podařilo koupit ve vynikajícím stavu. Jedná se o větší dýmku (velikost pět na šestistupňové škále) s jemně prohnutým náústkem, někteří výrobci tento tvar označují jako banker. Perfektně zapadá do mé série převážně rovných či maximálně mírně zahnutých dýmek, ostatně nejsem žádný zvláštní přívrženec bentek. Po zběžném ohledání jsem zjistil několik drobných zajímavostí: dýmka je prakticky nekouřená, respektive tabák v ní byl — soudě podle stavu „začouzenosti“ — odhadem třikrát; v horních dvou třetinách ještě bylo čisté (navoskované) dřevo. Ještě zajímavější je, že náústek je vyrobený...
Dýmka na jednu sirku
Asi to patří k představě o profesionálním kouření dýmky — spotřebovat jedinou zápalku na jedno nacpání. Ono to jistě jde, když se naráz sejde několik šťastných okolností: dobře nacpaná dýmka, adekvátně vlhký tabák, dobré dřevo… a hlavně velká zkušenost. Ostatně konají se soutěže v pomalém kouření dýmky, kde pravidla připouštějí jen dvě sirky na počáteční zapálení, pak už zkrátka každý dělá, co umí. Ale já o těch soutěžích vlastně moc nevím. Do neznámé společnosti se moc nehrnu a kamarády-dýmkaře, se kterými bych podobné věci podnikal, tady v okolí žádné nemám. A ani to není podstatou mého příspěvku, snad jen upozorním, že soutěžní techniku popsal Twineryy tady. Dýmka na jednu sirku je spíš sportovní — a ve své podstatě i trochu stresující záležitost; normálně to kuřák neřeší. Taky odborná literatura je v tomto ohledu mírná: říká, že je v podstatě jedno, kolikrát si tabák zapálíte. A že není žádná ostuda spotřebovat sirek...