Ne že bych vás chtěl obracet na svou víru, ale na jedno dám hlavu: Jestli se jednou odhodláte nechat cigaret a začnete kouřit pěkně lulku, tak už nic jiného do pusy nevezmete, abych se tak vyjádřil, a nikdo vás už cigaretou neuhostí. Záleží na tom, nějaký čas vydržet. Tak týden, řekněme, než si člověk pusu trochu vyudí. Ale zato pak! — To je požiteček, zrovna vám ta lulka sládne v zubech. A jak krásně působí na nervy, jak uklidňuje rozbouřenou mysl po vepřovém a zelí. Vůbec se divím, proč lékaři nepředpisují různým těm nervosům lulku místo různých pilulek a baldriánu! Pěkně si pukáte, pozorujete, jak kouř, ze začátku šedý, stoupá a pak modrá, všechno na světě se vám zdá krásnější, klidně pohlížíte vstříc placení nájemného. S lulkou v zubech klidně zaplatíte flekovanou stovku se sedmou v těch lepších. S lulkou v zubech nenadáváte a neklejete, poněvadž by vám vypadla! Pocítíte božský klid a blahé uvolnění těla...
Čas
Dýmka a čas, takové spojení se dá chápat různě, nakonec ale většinou převáží poznání, že dýmkaření čas zpomaluje, že představuje zklidnění a zastavení člověka, který jinak těká mezi úkoly a naplňuje tak definici multitaskingu, co sice výtečně funguje v oblasti osobních computerů, avšak zoufale selhává v případě lidského mozku. Nejsme stavěni na vykonávání mnoha akcí zároveň, jen nás to rozptyluje a dovádí k trudnému splínu a depresi. V tom má fajfka obrovskou výhodu, že brzdí tempo života a představuje ohromný prostor pro nečinné rozjímání o vlastním životě a o běhu světa okolo nás. Dnes ale chci psát o něčem trochu jiném, o čase stráveném ve společnosti dýmky a hlavně o tom, jak se čas (a prakse) projevuje na požitku z tohoto bohulibého koníčku. Vracím se teď téměř pět roků nazpátky, do doby, kdy jsem si pořídil první fajfku — ze zvědavosti a z důvodů plíživě se rozvíjejícího se...
Typografická značka pro Adama
V pondělí se na mě obrátil Adam Schorcht, kolega z dýmkařského klubu a majitel nejkrásnějšího pěstěného kníru široko daleko, že jede v sobotu na Pipe Show do Kodaně a chce tam prodávat pár dýmek, které vyrobil. Prý k tomu nutně potřebuje nějaké logo se svým jménem, značku, raznici, potisk na pytlík a tak.
Poslední léta se podobným zakázkám spíše vyhýbám, ale tohle téma mi přišlo natolik lákavé, že jsem do něj hned pustil a ke svému vlastnímu úžasu udělal mnohem více práce, než bylo potřeba a než se po mně chtělo. Výsledkem je celkem sedm písem, obsahujících kromě několika verzálek a minusek i pár ornamentů. I když je logo dané, kombinací různých řezů je možné vytvářet nezměrné množství variací na dané téma, včetně různě velkých obláčků dýmu, vznášejících se nad fajkami. Koho to zajímá, mnohem delší a podrobnější povídání najde na mém typografickém blogu.
Tiskoví magnáti Voskovec a Werich
Na knihu Františka Cingera mě upozornil Tomáš Vejvoda, kterému patří velký dík. Knížka vyšla v roce 2008 v nakladatelství Akropolis a kromě původního autorského textu (který je v menšině) obsahuje faksimile časopisů Osvobozeného divadla: Vest Pocket Revue (1929—1930) a Lokální patriot (1937—1938). V prvním časopise najdeme to hlavní, co nás zajímá, texty o dýmkách. Má je na svědomí Adolf Hoffmeister, který obeslal významné světové dýmkaře své doby zvídavým dotazníkem a získané odpovědi zveřejnil. Dopis dostal například i od Alfreda Dunhilla. Inkriminované stránky jsem vyfotil a text přepsal; tady to máte: My kuřáci dýmek všech národů a tříd pokládáme dýmku za záruku světového míru, za symbol klidu, rozvahy a moudrosti. V dýmce je soustředění a míra pro měření okamžiků i věčností. Kouříme z ní kouzlo samoty, kázeň myšlenek a chutnou vůni dobrého tabáku, chutný tabák sebevědomí a spokojenosti...
Výroba dýmky podle vlastního návrhu
Na Honzově workshopu jsem si chtěl vystrouhat elegantní dlouhou (čtenářskou) dýmku, která mi ve sbírce chybí. Ze tří tvarů — zulu, canadian a prince — nakreslených za tím účelem jsem se nakonec rozhodl pro variaci na prince s malými úpravami: tvar hlavičky nevychází z kulatého apple, ale je spíše vuknanický. Výsledkem je tedy v podstatě subtilní vulkán s dlouhým oválným krčkem na způsob canadianů a prstýnkem z velbloudí kosti. Říkejme mu třeba důstojný pán, tak se totiž churchwarden obvykle překládá do češtiny. Protože mám poslední dobou zálibu (obsesi) v bezfiltrových dýmkách se štíhlounkým krčkem, od začátku jsem věděl, že něco podobného chci vyrobit. K tomu jsem potřeboval v prvé řadě dlouhý přířez. Mezi starým a vyschlým dřevem s krásnou červenou barvou žádný takový nebyl, a tak jsme vybrali asi deseticentimetrový novější bruyére, do kterého se tvar povedl hezky napasovat. Měl jsem štěstí, protože po ořezání se...