Řízenou náhodou jsem dnes narazil na pěknou sbírku dýmkařské poezie. Jedná se o knížku Pipe and Pouch, vydanou původně v Bostonu v roce 1895. Díky Projektu Gutenberg je k dispozci zdarma a on-line. Pipe and Pouch. Old Pipe of Mine Companion of my lonely hours, Full many a time ’twixt night and morn Thy muse hath roamed through poesy’s bowers Upon thy fragrant pinions borne. Let others seek the bliss that reigns In homage paid at beauty’s shrine, We envy not such foolish gains, In sweet content, old pipe of mine. Ah! you have been a travelled pipe; But now, of course, you’re getting stale, Just like myself, and rather ripe; You’ve had your fill of cakes and ale, And half-forgotten memories, too. And all the pensive thoughts that twine Around a past that, entre nous, Has pleasant been, old pipe of mine. Old pipe of mine, for many a year What boon companions we have been! With here a smile and there a tear, How many changes we have...
S filtrem, nebo bez?
To je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát — nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —. Není to tak dávno, co jsem měl v plánu kupovat výhradně dýmky připravené pro devítimilimetrový (uhlíkový) filtr. O balzových nebo papírových filtrech se teď nehodlám bavit, protože jejich funkce je omezená (nebo přinejmenším sporná). A měl jsem k tomu tři hlavní důvody: Za prvé: filtr filtruje různé sračky, což se může hodit. Za druhé: filtr saje vlhkost a brání močce, aby se z kotlíku a náústku přestěhovala až do úst a tropila tam neplechu. A za třetí: filtr zjemňuje chuť tabáku a činí ho snesitelnějším pro nezkušeného kuřáka. Kvůli tomu jsem si někdy vyčítal, že si kupuji různé bezfiltrové dýmky…...
Sherlock a dýmka
Ještě než se pustím do nějakého pořádného textu do dýmkařských časopisech nebo něčem podobně nevděčném, neodpustím si jeden báječný úryvek ze sherlockovské povídky Žlutá tvář, kterou jsem nedávno poslouchal. Ajta! Tohle přece není vaše dýmka, co tu leží na stole! Tu tady zřejmě nechal on. Pěkná stará bryerka s dlouhým náustkem z materiálu, kterému trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik je vlastně v Londýně náustků z pravého jantaru. Někteří lidé si myslí, že když je v něm muška, je jantar pravý. Je to celé obchodní odvětví, které se zabývá tím, že zadělává imitované mušky do imitovaného jantaru. Musel být pořádně rozčilený, když tu zapomněl dýmku, které si zřejmě neobyčejně cení.“ „Jak můžete vědět, že si jí tolik cení?“ zeptal jsem se. „No, původní cenu dýmky bych odhadl tak na sedm šilinků šest pencí. Jenže už byla, jak vidíte, dvakrát v opravě: jednou opravovali dřevěný troubel a jednou jantar. Všimněte si, že obě opravy byly provedeny...
Dýmka na jednu sirku
Asi to patří k představě o profesionálním kouření dýmky — spotřebovat jedinou zápalku na jedno nacpání. Ono to jistě jde, když se naráz sejde několik šťastných okolností: dobře nacpaná dýmka, adekvátně vlhký tabák, dobré dřevo… a hlavně velká zkušenost. Ostatně konají se soutěže v pomalém kouření dýmky, kde pravidla připouštějí jen dvě sirky na počáteční zapálení, pak už zkrátka každý dělá, co umí. Ale já o těch soutěžích vlastně moc nevím. Do neznámé společnosti se moc nehrnu a kamarády-dýmkaře, se kterými bych podobné věci podnikal, tady v okolí žádné nemám. A ani to není podstatou mého příspěvku, snad jen upozorním, že soutěžní techniku popsal Twineryy tady. Dýmka na jednu sirku je spíš sportovní — a ve své podstatě i trochu stresující záležitost; normálně to kuřák neřeší. Taky odborná literatura je v tomto ohledu mírná: říká, že je v podstatě jedno, kolikrát si tabák zapálíte. A že není žádná ostuda spotřebovat sirek...
Dýmka sbližuje
Byl jsem o víkendu na svatbě. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych nepřekonal svou vrozenou nesmělost a neseznámil se s kolegou dýmkařem. Všiml jsem si ho hned zkraje — stál opodál, měl vousy a kouřil pěknou bentku, zkrátka od pohledu sympaťák. Večer jsme se pak dali do řeči, dali si ochutnat vlastní tabák, probrali dýmky, život a spoustu jiných věcí. Daroval jsem mu pak na památku zbytek svého oblíbeného Savinelli English Mixture a rozloučili jsme se jako dobří přátelé.
„Fakt dobrá svatba. Dost chlastu a tak,“ říkal kolega u stolu (a byla to pravda). Měli jsme navíc to veliké štěstí, že panna nevěsta je členkou ostravského improvizačního týmu Ostružiny, takže o zábavu bylo postaráno.