Mám rád filmy z padesátých a šedesátých let. Mimo jiné věci mě na nich fascinuje to, že bylo úplně normální kouřit doslova všude: v kanceláři, v MHD i letadle, v restauracích, kině, v ordinaci u lékaře, v obchodě, při přebalování dětí, zkrátka kdekoliv a kdykoliv vás napadlo. Nedovedu si představit, jak se v takovém prostředí dalo žít, ale muselo to být něco! Buďme rádi, že ta doba je pryč a kuřáci mají čím dál méně prostoru k obtěžování svého okolí. Trochu hloupé je, že veškeré kouření se dnes háže do jednoho pytle. Ale zatímco cigarety smrdí vždycky a všude, u doutníků nebo dýmek už to není tak jednoznačné. Stejně tak zdravotní rizika jsou dost odlišná: dýmkařům například nehrozí rakovina plic jednoduše proto, že nešlukují. Vždycky když čtu nějakou teorii o tom, že kuřáci (alkoholici, buseranti) by měli připlácet na zdravotní pojištění, protože j léčba jejich blbosti stojí hromadu peněz, vzbuzuje to...
„Doutník“ z briaru
Tohle mě dnes docela dostalo. Dýmka ve tvaru doutníku, která se kupodivu asi dá kouřit. Na dýmkové konstrukci toho člověk moc nevymyslí (i když mám v zásobě jeden text o „jiných“ dýmkách), ale dýmka-doutník je opravdu docela originální záležitost. Dobře vypadá a má takový ten jednoznačný wow efekt. Otázka je, jak dobře se z toho dá kouřit. Na první pohled by člověk řekl, že asi dost podobně, jako se kouří doutník, ale oproti doutníku má tahle dřevěná paráda několik úskalí. V prvé řadě u doutníku hoří náplň zároveň s krycím i vázacím listem, takže shořelý tabák (popel) postupně odpadává. Co se stane u doutníkové dýmky ve chvíli, kdy vykouříte půlku tabáku? Bude se vám popel sypat na stůl nebo na oblečení? Možná že stačí tabák dostatečně udusat, aby držel uvnitř dýmky, ale bude pak dobře hořet? Jak se takový tabák dusá v průběhu bafání, když dusátko nedostane až k náústku? Nebo se prostě od poloviny nedusá? Dá se taková dýmka dobře...
Rovnoměrné zakuřování dýmek — jeden můj postřeh
Zakuřování dýmek je otrava. Hrozná. Nechutná to ještě tak, jak má, člověk musí dávat velký pozor, aby nepropálil dřevo, zkrátka je s tím trocha mrzení. Má-li dýmkař pravidelný přísun nových dýmek, prakticky nevychází ze zakuřovacího procesu, protože to všechno nestíhá. Největší potíže se zakuřováním je ta, že je nesmírně obtížné vytvořit uvnitř hlavičky skutečně pravidelnou vrstvu karbonu, který následně bude chránit dřevo proti prohořívání. Zpravidla ve spodní polovině — a především u dna dýmky — to jde mnohem pomaleji a hůř než v horní části kotle. Odborníci, většina příruček a také doporučení výrobců dýmek říkají, že při zakuřování byste měli nejprve nacpat několikrát jen třetinu dýmky, pak polovinu a teprve až po circa čtrnácti dnech kouřit z plného kotle. To by mělo zaručit, že ve spodní části hlavičky se vytvoří pěkná vrstva karbonu, která postupně bude pokračovat až ke jejímu hornímu okraji. Jiní říkají, že je to jedno...
Kožená pouzdra na dýmky a příslušenství
Pouzdra na dýmky mám jen dvě, obě jsou kožená od firmy Peterson, a vytěžuji je dost pravidelně. Všechna tahle pouzdra jsou samozřejmě dělaná na průměrné, klasické tvary dýmek, takže žádný šílený freehand nebo churchwarden do nich sice nedáte, ale na přenášení normálních fajek zpravidla postačí. Kožené (ne umělohmotné) pouzdro každému doporučuji, je mnohem praktičtější než kožený nebo plátěný obal, protože náčiní lépe chrání a mnohem více ho pojme. Dá se s přehledem koupit do tisícovky, což s ohledem na ceny ostatního vybavení není nijak závratná suma. To platí i pro malé trojhranné pouzdro od Petersona, které se vejde do větší kapsy a dokáže pojmout kromě jedné dýmky a tabáku i další náčiní: filtry, dusátko. U takového zařízení je nejdůležitější prostor na samotnou dýmku — ten se nachází ve spodní části, která se zapíná zipem a tvoří kapsu o délce asi 16 centimetrů. Prostor není velký, slouží docela dobře všem mým billiardům...
Dýmkařské kluby
Ale jo, píšu už něco vlastního, ale než to dodělám a zveřejním, tak se aspoň podělím o jeden dnešní objev. Protože jsem se začal trochu zajímat o soutěže a kluby (ne že bych se nutně musel účastnit), prošel jsem pár zdrojů na internetu a objevil ošklivé (ale vtipné!) stránky brněnského klubu. Jak si to tak pročítám, dobře se bavím, hlavně historickým okénkem tady:
Idyla bohužel netrvala dlouho, pro vedení kolejí a menz zřejmě byla nezávislá klubová činnost trnem v oku a tak jsme kožená křesla vysokoškolského klubu po roce vyměnili za dřevěné židle Obvodního kulturního a vzdělávacího střediska na Křídlovické ulici. Jednomu z našich členů se totiž podařilo přesvědčit vedení OKVS, že naše činnost je také kulturní a vzdělávací. Zatímco ve středu dopoledne se na Křídlovické učily mladé maminky paličkovat krajky, ve večerních hodinách jsme nastupovali my, řádně po maminách vyvětrali a začali provozovat klubovou činnost.