Jedna čerstvá fajfka, ještě teplá. Vzpomínám si, že už před rokem jsem si udělal menší rešerši mezi klasickými buldoky, především mezi těmi krásnými starými od Dunhilla. Obyčejný pejsek mi ve sbírce doposud chyběl, protože mám jen jeden spigot od Petersona a jednoho českého buldočka ze soutěže. Sami uznáte, že ani jedna dýmka nesplňuje moje výchozí požadavky na čistý základní tvar. A protože vím, že klasické fajfky umí — kam oko dohlédne — nejlépe Petr „Peťák“ Libora, kolega z pražské buňky, požádal jsem ho konečně minulý týden, aby pro mně vystrouhal reminiscenci na ony dunhillovské kreace. Od Peťáka už dvě dýmky mám a obě jsou vynikající, proto jsem se nebál, že dostanu nějaký nepovedený pařez od domácího kutila se čtyřmi prsty na obou rukou dohromady. Peťákovi jsem ukázal několik obrázků vysněného tvaru a sepsal základní proporce dýmky, jako byla délka 130—140 milimetrů, komora 20×30, pískované provedení, bezfiltr a náústek z akrylu nebo...
Duch Llana Estacada
Jsa konservativec, držím se osvědčeného kuřiva a nepouštím se do žádných větších soubojů. Z toho důvodů můj archiv tabáků sestává toliko z černých latakií (Artisan, Dunhilly, Huber a Dan Tobacco) a jen občas mezi hromadami klobásek a balkánů vykoukne panenská virginie. Čas od času si nacpu některý orientál, abych nebyl za úplného kazišuka kazisvěta, ale to je tak asi vše, protože ostatní tabáky mně buď nechutí vůbec, nebo mě jenom nebaví zdaleka tolik, co řádně vyuzené listí. Pár dní nazpět jsem zaregistroval, že se v nabídce u chlapců z Etrafiky v Blanické a taky na Michalově webu konečně objevila větší zásoba lan. Doposud byla v nabídce jen lanka od Samuela Gawitha, jehož firmu mám dlouhodobě v nemilosti, teď ale přibyl i brácha Gawith Hoggarth, který mně byl vždycky milejší, protože nedělá tabáky plné smetí a polétavého prachu. Možná mám jenom předsudky a možná že od té doby, co se bráchové po sto...
Líná hulba 2015
Navrátivše se na chvíli do Krna, zavítal jsem opětovně mezi své bývalé kolegy z tamější buňky, abych je potěšil svým nedostižným šarmem, nezměrnou inteligencí a neopakovatelným humorem. Kupodivu mne někteří členové vůbec nepoznávali, zatímco jiní si přede mnou pohrdlivě odplivovali na podlahu anebo ošklivě kleli. Naštěstí se později ukázalo, že ne vše se od mého exitu ze zatáčky na Vídeň změnilo, a tak JaN stále trpí fóbií z bakterií na klikách od toalety, což mu znemožňuje pravidelné a efektivní vyměšování, Tvaroh se tváří stále stejně tvarohovitě, což mu znemožňuje najít si kamarády, a právník Kora do soutěží laskavě poskytuje ty nejhorší tabáky, které doma najde. Chvála jim! À propos — soutěž byla. Tabák tentokrát nebyl donátorem Korou znehodnocen jogurtovým nápojem, díky čemuž se nám do kouření nepletl bifidus aktif ani jiné podobné marketingové výmysly. Byl to zkrátka takový ten náš oblíbený hnusný tabák, který poskytuje tu prazvláštní rozkoš, že...
Čas
Dýmka a čas, takové spojení se dá chápat různě, nakonec ale většinou převáží poznání, že dýmkaření čas zpomaluje, že představuje zklidnění a zastavení člověka, který jinak těká mezi úkoly a naplňuje tak definici multitaskingu, co sice výtečně funguje v oblasti osobních computerů, avšak zoufale selhává v případě lidského mozku. Nejsme stavěni na vykonávání mnoha akcí zároveň, jen nás to rozptyluje a dovádí k trudnému splínu a depresi. V tom má fajfka obrovskou výhodu, že brzdí tempo života a představuje ohromný prostor pro nečinné rozjímání o vlastním životě a o běhu světa okolo nás. Dnes ale chci psát o něčem trochu jiném, o čase stráveném ve společnosti dýmky a hlavně o tom, jak se čas (a prakse) projevuje na požitku z tohoto bohulibého koníčku. Vracím se teď téměř pět roků nazpátky, do doby, kdy jsem si pořídil první fajfku — ze zvědavosti a z důvodů plíživě se rozvíjejícího se...
Sbíječka v D-dur
Sedím u počítače, vymýšlím úpravu na jakousi knížku, poslouchám při tom hudbu a konstatuji, že sbíječka a Český rozhlas D-dur tvoří nepřekonatelnou kombinaci. Což mi ale zároveň připomíná: včera k večeru, zrovna když jsem na dvorku do éteru vyfukoval čpavý dým ze své oblíbené fajfky W·Ø·Larsen, pouštěli z rádiového éteru Prokofjevovu hudbu k mně doposud neznámému filmu Poručík Kiže (1934). Bez sbíječky. Poručík Kiže byl natočen podle novely Jurije Tyňanova a vyznačuje se až cimrmanovskou mystifikací: Chybou písaře se ve vojenských záznamech objeví neexistující důstojník, kterého car obratem pošle sloužit na Sibiř. Kiže je výjimečně schopný voják, a tak je v rychlém sledu povýšen až na generála, ožení se s jistou dvorní dámou a zažije různé pamětihodnosti. Teprve ve chvíli, kdy se má osobně setkat s carem, jenž tak chrabrého a skromného důstojníka jaktěživ neviděl, musí náhle generál nejprve stonat a následně...