S dýmkou ve filmu a televizi se dnes setkáváme málokdy, obyčejně jenom v adaptacích holmesovské tematiky a dílech situovaných do minulosti, řekněme tak do roku 1970. Z poslední doby mě napadá například americký seriál Mad Men (2007), ve kterém se kouří všechno možné opravdu vydatně, ale jedna z postav reklamní agentury je charakteristická právě dýmkou. Fajfky se probojovaly do výborného špionážního filmu Jeden musí z kola ven (původní název Tinker, Tailor, Soldier, Spy; 2011), zaměřeného na britskou tajnou službu MI6. Občas se dýmka objeví i v britském detektivním seriálu Endeavour (2013) — ten stojí za vidění nejen kvůli tomu, jak dobře navazuje na starou detektivní školu, ale i kvůli velmi pečlivé výpravě oxfordského prostředí šedesátých let. Skoro nic v tom seriálu (tedy ani dýmka) není jen rekvizitou, spíš tvoří jeden střípek velké obrazové a atmosférické mozaiky. Z těch nemnoha českých filmů, kde hraje dýmka významnější...
Calabash meerschaum (silver ring)
Další dýmka, kterou jsem si pořídil navzdory svému předsevzetí dát si konečně chvíli oraz. Život typografa jest ale trudný, radostí v životě jest míň než málo, a tak občas nezbývá než opatřit si další krásný nástroj ke kouření a ku ozdobě utěšeně se rozrůstající sbírky. Ale protože jsem už ukončil období horečnatého shánění dýmek (mám jich dost), vybírám si v poslední době jen kousky, které sbírku prozáří nebo ozvláštní. Toto je přesně ten speciální případ. Calabash (odborně Lagenaria siceraria) je jakýsi podivný druh dýně nebo melounu anebo okurky (čert aby se v tom vyznal), který roste v teplých krajích — například v Africe, Karibiku, Mexiku i jinde — a křováci i jiná verbež z něj po celá staletí vyrábí nádoby k uchovávání tekutin. Pak se ale jeden takový křovák hluboce zamyslel a vykoumal, že by se z dýně možná dalo vystrouhat i něco ještě lepšího, například fajfka, a tak se zrodily první...
Šest dýmek Františka Filipovského
Knížka stejného názvu vyšla roku 1981 ve Vydavatelství a nakladatelství Novinář. Jedná se o rozhovor Jiřího Tvrzníka s populárním hercem, který v šesti oddílech vzpomíná na svou rodinu, studia i hereckou dráhu. A mimo to se hned v první kapitole vyznává ze své lásky k dýmkám. Protože by byla škoda, kdyby tento text zapadl, přepsal jsem ho a bez dalších úprav uvádím zde. Pokud máte zájem i o zbytek obsahu, knihu seženete v některém z internetových antikvariátů. Šest dýmek vyšlo i jako audiokniha načtená Františkem Filipovským, prodává ji například Audiotéka. Kapitola od dýmkách je ke stažení zdarma, obsahuje ale upravený a výrazně zkrácený původní text. Šest dýmek Františka Filipovského — načteno autorem Vůně tatínkova tabáku Představuji si obraz tatínka. Vidím ho, jak sedí na litinové lavičce u zdi našeho domu v Poděbradově třídě v Přelouči. Ta lavička — nevím, jak všechno to handrkování přežila...
Klání zemí Koruny krněnské
V úterý 3. 9. 2013 se tradiční setkání brněnských dýmkařů stalo dějištěm dramatického souboje o nejpomalejšího kuřáka široko daleko. Za sponzorského přispění našeho právnického oddělení (díky, Ivo), které dodalo tabák a cenu pro vítěze, jsme se sešli v hezkém počtu jedenácti soutěžících a několika přítomných čumilů. Klání se zúčastnila i naše věrná členka Lenka (to se rýmuje!) a protože začátečnické štěstí je nevyzpytatelné, byla jí všeobecně predikována světlá budoucnost i aspirace na krněnský rekord. Úderem osmnácté hodiny jsme rozbalili pytlíky se třemi gramy soutěžního tabáku. Z vlastní rovné dýmky se kouřil brazilský tabák Santa Fé, lehčí aromatik nevýrazné chuti. V zásadě se soutěžilo podle pravidel (dvě sirky, pět minut na nacpání, minuta na zapálení, dřevěné dusátko), ale byly povoleny čističe na protáhnutí kanálku a také pivní osvěžení kdykoliv v průběhu kouření. Po zapálení začali někteří prskat (ostatním do...
Klidné večery, malé dýmky a zbloudilé duše
Právě jsem se vrátil z procházky, během níž jsem zjistil, že úplně nejlepší čas na dýmku je pro mě tak kolem druhé hodiny ranní. Tři a půl hodinky jsem na sporáku táhnul kuřecí vývar do zásoby a pak vzal psa ven, že se po celodenní práci trochu protáhneme. Na delší procházku je totiž ideální přesně takový vlahý večer kolem patnácti stupňů. A tma vůkol, bezvětří, prázdné ulice, ve kterých se dá korsovat do alelůja. Člověk nikomu nesmrdí pod nos, vždyť už ani většinou nikoho nepotká, leda snad náhodně zbloudilé opilecké duše anebo zaběhnutého alíka, jako se mi to stalo nedávno. Byl to docela velký německý ovčák a evidentně se utrhl někde z výběhu, protože mu z obojku trčel kus kovového řetízku. Zavolal jsem na něj odchytáře z městské policie, aby mi neošustil toho mého černého kříženečka, kterému vytrvale očuchával anus a zkoušel naň bezúspěšně různé vilné pohledy. Ne tak dnes. Klid jako po vymření, ani lístek se nepohnul. Nacpal...