Jsa prasetem nemytým, dýmky čistím většinou pozdě, často jsou to fajfky někde v pouzdře zapomenuté a již lehce smrduté. Hanba! Kdeže ty loňské sněhy jsou, kdy jsem pigloval všechny ty své něžné dýmečky sotva pět vteřin po dokouření, sojčím pírkem, hedvábným dámským prádlem namočeným v teplém koňáčku, vše v rukavičkách a do poslední špinky?! Jistě, vím a uznávám — zasloužím exkomunikaci z klubu, prokletí, vydědění, taky lepru a choleru, španělskou chřipku, ptačí chřipku, tripla atakdále, však to znáte, nechci se vykrucovat ani prosit za odpuštění, ostatně i s tou kapavkou se dá nějaký čas skoro normálně žít. Když už člověk jednou je prasetem, tak má koukat, aby nebyl. Přinejmenším má nechat ty dýmky pořádně vyschnout, než do nich znovu nacpe něco kuřiva, jinak mu to nebude chutnat a dýmka mu zkysne, shnije a zplesniví. Zlaté pravidlo říká, že je potřeba nechat nářadí schnout přinejmenším den, ale když je fajfka hodně...
