Třicetiletý Dunhill Early Morning Pipe

Aukční portál eBay je zázračný vynález, díky němuž člověk objeví mnohé poklady i bez nutnosti výpravy na Tajuplný ostrov. Uznávám, že nákup na internetu postrádá tu ulepenou romantiku, kterou bezesporu má přehrabování se ve smradlavých a zaprášených krámech kdesi v náhodně objeveném vetešnictví, ale neromanticky to šetří čas a námahu spojenou s výpravou ven z pohodlí domu. Tímto způsobem jsem už v minulosti nakoupil řadu věcí včetně knih, dýmek, tabákových plechovek i letitého (šestnáctiletého) tabáku Frog Morton od americké firmy McClelland. Byl skvělý.

Nechávám si teď z eBay pravidelně posílat výpisy nových aukcí na témata, o která mám dlouhotrvající zájem, a tak se ke mně kromě prázdných tabákových plechovek občas dostanou i nějaké plné. Jako teď posledně, když jsem nakupoval dunhillovy plechovky a narazil při tom na plných padesát gramů Early Morning Pipe z osmdesátých let. K dataci Dunhillových směsí naštěstí existuje na webu dost zdrojů (například tady), takže není zvlášť složité odhadnout docela přesně stáří té které plechovky. Proto vím, že má poslední akvizice pochází cca z půlky osmdesátých let, kdy směsi pro Dunhilla připravovaly továrny Murray’s a McConnel.

Zásadní problém se starými tabáky je jejich vysychání. Pokud majitel, neznámý procesu zrání a archivace, plechovku otevře, dojde nenávratně k vypaření vlhkosti i aromatických olejů a tím zároveň i k snížení kvality obsahu. Tabák lze sice kdykoliv dovlhčit, ale nikdy už se nedostane do takové kondice, v jaké byl v tom slastném okamžiku otevření. Podobně tomu bylo v tomto případě. Plechovka sice byla deklarována jako otevřená, ale za optání člověk nic nedá, a proto jsem předem napsal prodejci, jestli má představu, jak dlouho byl tabák vystavený působení vzduchu. Byla zde přece jen určitá šance, že ji rozpečetil teprve nedávno, aby zkontroloval obsah — v tom případě by tabák mohl být ještě vlhký. Antikvář mi napsal, že o datu otevření neví nic, ale že obsah dosud není úplně suchý, a tak jsem ho hned poprosil, aby plechovku zavakuoval nebo alespoň pořádně zabalil do igelitu.

Aukci jsem vyhrál snadno — na otevřený tabák obyčejně nikdo nepřihazuje — tudíž jsem si mohl dovolit zariskovat, že prodejce kecal (jak se ostatně také stalo), aniž bych na tom prodělal gatě. Nákup mě přišel velmi levně. Směs byla bohužel na troud suchá, což jsem celkem předpokládal, ale ze zkušenosti s mnoha jinými tabáky, co se mi doma povalují, vím, že po odborném dovlhčení jsou většinou opět docela fit. Ne na sto procent, ale na sedmdesát či osmdesát možná ano. Opatrně jsem vypreparoval veškerý obsah, přendal do skleněné zavařovačky a postupně během tří nebo čtyř dnů zvlhčoval dvěma keramickými piškoty namočenými v převařené vodě; vyhazovat prehistorický tabák by mi přišlo jako nebetyčné rouhání. I kdyby nestál za nic, tak se prostě musí zkonzumovat. Když si tak občas vzpomenu, jaké smrduté seno kouřívali za komárů naši dědové, napadá mne, že je dnešní dýmkař zpovykaný až hrůza.

Víko plechovky je doposud v naprosto perfektním stavu, spodní část zrezlá přiměřeně stáří. Papírová harmonika i kulaté papírové „víčko“ s informacemi o tabáku jsou krásně zažloutlé, lépe řečeno hnědé, jak už to tak u hodně starých tabáků obyčejně bývá. Řez směsi odpovídá tomu, co si pod stejnou značkou kupujeme i dnes, klasický ribbon cut čili kyprá směs. Early Morning Pipe je ten typ nekomplikované směsi, které mám tak rád: obsahuje virginii, latakii a nějaké turecké orientály, přičemž první dvě složky lze bez potíží pohledem identifikovat. Vůně se od čerstvého tabáku významně liší, nemá onu typickou šťavnatost, spíše stařecký odér, ze kterého ční už hodně vyzrálá virginie a nevtíravá uzenost latakie, nijak dominantní.

Je škoda, že už ty lehké latakie dlouho nemám v zásobě (koukám, že Early Morning jsem nakupoval naposledy před čtyřmi lety), takže nemohu porovnat směsi ze staré a nové éry mezi sebou. Ale asi by to nebylo moc platné, protože třicet let v archivu má na tabák drastický vliv. Nedělám si iluze, že by dnes mezi oběma verzemi byla nějaká nápadná podobnost. Když jsem léta Páně 2013 otevřel jedenáctiletý Nighcap, bylo to srovnání přece jen smysluplnější než v tomto případě.

Zatímco si tady teď tak hezky povídáme, kouřím zrovna pátou dávku starobního tabáku, tož se s vámi, drahé čtenářstvo, rovnou podělím o své dosavadní dojmy. Nejrozumnější věc, co jsem udělal, bylo provést první hokus pokus v dobře zakouřené latakiové dýmce od Aleše Křivance, která má suverénně největší délku, a tak z ní chutná výborně prakticky všechno. Kolikrát se přistihnu při tom, jak slastně bafám z bambusky nějaký balkán, foukám si při tom pod nos obláčky dýmu a labužnicky je nasávám nozdrami. Je to výjimečně blbuvzdorná fajfka, která majiteli odpustí ledasjakou nedbalost — přinejhorším se krček protáhne dlouhým vauenovským čističem, když přespříliš močíte, a jede se dál. Ty balkány jsou v hlavičce napořád zažrané, čili i slabší latakie, jakou je EMP, si natáhne trochu vyuzené chuti, což nemůže být nikdy na škodu.

Člověk nemá mít velká očekávání, když si nacpává obstarožní vysušený tabák, ale výsledek je podstatně lepší, než jsem obával. Směs je hodně chuťově propojená, tabáky jsou vzájemně prolnuté a nic netrčí ven. Zapálení je snadné, tabák hoří velmi slušně a zejména v první polovině se kouří lehce a příjemně. Asi tak po dvaceti minutách, jak přibývá popela, chuť mírně vyvane a zplacatí, ale nedá se říct, že by nebyla dobrá, jen v ní asi není možné hledat žádné složitější nuance. Vyzkoušel jsem postupně i několik dýmek standardní velikosti, a i když ty obecně vyžadují o něco větší opatrnost a pomalejší kouření, nestalo se mi zatím, že by se směs nepříjemně rozpálila nebo měla tendence nadměrně často vyhasínat. Snad jen až při finálním dokuřování může rozehřát dno tabákové komory, ale to se mi stává prakticky s každým tabákem; výjimkou jsou jen některé Petersony.

Je to nepochybně cenná zkušenost, skamarádit se s tabákem, který není o moc mladší nežli kuřman sám. Když pominu fakt, že směs už nebyla v nejlepší kondici, je to stále překvapivě slušné pokouření, které se v mnoha ohledech liší od toho, co se člověku obvykle dostane pod ruku. Nedovedu si při nejlepší vůli vzpomenout, kdy naposled jsem chutnal něco podobného, a není to zdaleka jen tím, že slabé latakie se z mých zásob postupně vytratily ve prospěch plnotučných směsí. Stařičký EMP si samozřejmě nedávám každý den, takový gerontofil přece jen nejsem, ale budu ho testovat dál a časem se dopracuji k finálnímu verdiktu. Howgh.