Tiskoví magnáti Voskovec a Werich

Na knihu Františka Cingera mě upozornil Tomáš Vejvoda, kterému patří velký dík. Knížka vyšla v roce 2008 v nakladatelství Akropolis a kromě původního autorského textu (který je v menšině) obsahuje faksimile časopisů Osvobozeného divadla: Vest Pocket Revue (1929—1930) a Lokální patriot (1937—1938). V prvním časopise najdeme to hlavní, co nás zajímá, texty o dýmkách. Má je na svědomí Adolf Hoffmeister, který obeslal významné světové dýmkaře své doby zvídavým dotazníkem a získané odpovědi zveřejnil. Dopis dostal například i od Alfreda Dunhilla. Inkriminované stránky jsem vyfotil a text přepsal; tady to máte:

My kuřáci dýmek všech národů a tříd pokládáme dýmku za záruku svě­tového míru, za symbol klidu, rozvahy a moudrosti. V dýmce je soustředění a míra pro měření okamžiků i věčností. Kouříme z ní kouzlo samoty, kázeň myšlenek a chutnou vůni dobrého tabáku, chutný tabák sebevědomí a spo­kojenosti.

Kdysi jsem se rozhodl dotázati se kuřáků dýmek na vliv, který dýmka má na jejich karakter a karakter jejich díla, na vztah, který se roz­hoří mezi kuřákem a jeho dýmkou a na podmínky, které tento stav zaklá­dají. Ptal jsem se nejproslulejších kuřáků dýmek na světě a milerád přene­chávám Vest Pocket Revui některé z odpovědí.

A. Hoffmeister

Tiskoví magnáti Voskovec a Werich

Ilja Erenburg

Drahý Hoffmeistře,
sotva budu Vám moci, jak se patří, odpovědět na Vaše hluboké a všestranné otázky. Především jsem nikdy nepřemýšlelo tom, proč kouřím dýmku. Musíte se obrátiti nikoli ke kuřákům, nýbrž k filosofům naší epochy, na př. ke Karlu Čapkovi nebo Paul Morandovi. Pokud běží o umění kouřit, získává se jedině zkušeností. Copak mohou Petrarcovy sonety spasit nešťastného impotenta?… O lásce bylo napsáno ještě více traktátů, než o dýmkách; ale lidé milují, jako dříve, to jest na slepo. To je jejich právo. Dovolte mi, abych kouřil svou dýmku bez opakování s tajemným vzhledem, že není boha kromě boha a Dunhilla kromě Dunhilla.

Kouřiti dýmku je nyní móda. Kolik provincionálních snobů se dáví hořkou slinou a utrácí zápalky, bojíce se zůstati za svou dobou. To se však bezpochyby brzy skončí. Naší době daleko více odpovídají cigarety, vždyť je lidé kouří mezi dvěma výkřiky bursovního makléra a mezi dvěma zápal­kami. Cigaretu dostane odsouzenec dříve, než ho posadí do elektrického křesla. Kdyby mu dali dýmku, ztratili by všichni gentlemani trpělivost. Ovšem, znám několik lidí zcela současných, kteří kouří dýmku. Avšak to je atavism. Sir Henry Deterding nemůže vyhnat „usurpátory“ z Baku bezpochyby jen proto, že si stále ještě váží přítelkyně svých let bídy, to jest dýmky. Kouření dýmky je spojeno s přemýšlením a tedy i svědomím a svědomí, jak známo, zastavuje pohyb i automobilů, i kapitálů i srdcí.

Vy, Hoffmeistře, žijete v Praze. Má­te dýmku Dunhill. Kouřím ji v „Aventin­ské mansardě“ a v „Národní kavárně“. Všechno to, to jest i Vy i kavárna, vyjí­maje Dunhilla je v Československu, te­ritorielně jste nedaleko od „zapekačky“. Mám jich několik. Jestliže přijedete ke mně, tak Vám jednu tak nějak zapeču. Možná, že se Vám podaří ji vykouřit: to jest věc chuti a zdraví. Pohostil jsem nedávno jednoho přítele Francouze zbožňujícího exotiku a Cocteaua, ne­mluvě ani o čínských restauracích, dobrou zapekačkou. Vtáhl dým a lehl si na divan. Jeho tvář zbledla. Byl by bezpo­chyby zemřel, a tehdy by kouření dýmek mezinárodními osobami získalo svého mučedníka. Dal jsem mu sklenici vody a schoval jsem hodně daleko zapekačku. Vzpomněl jsem si na salaš v Tisovcích, kde jsem ji po prvé kouřil se starým bačou. Zajeďte si, milý Hoffmeistře, do Tisovce. Je to daleko bližší, než znamenitá Dukestreet Dunhilla. Uvidíte tam lidi, pro které je dýmka dodnes spojena s tichem, samotou, s lehkým odpočinkem po těžkém dni, s vůní mateřídoušky a s rosou, s vysokým lidským štěstím. Jestliže si tam nyní nemůžete zajet, pošlete jim alespoň Vaše do­tazníky. Ovšem starý bača není Baldwin, ale kdo ví — najednou Vám odpoví, když se do syta zasměje?… A tehdy vtrhne horský vzduch do dusné Prahy, zařve radostí náš společný přítel Nezval, milovníci poesie budou žádati bibliofilské vydání odpovědi bači (na přepychovém papíru a s autorským podpisem) a Vy, Vy ztratíte veledílo Dunhilla a poběžíte na Masarykovo nádraží, spěchaje tam, kde lidé, opravdu, vážně, neskrývajíce vedle srdce tašku na cigarety , kouři dýmku, překrásnou zapekačku…

Tiskoví magnáti Voskovec a Werich

Alfred Dunhill

Proč kouřím dýmku? Bylo by trochu divné, kdybych ji jako výrobce dýmek nekouřil. Ale myslím, že hlavní důvod je ten, že ji pokládám za mnohem pohodlnější a příjemnější než jakoukoli jinou formu kouření. Ovšem že kouřím také cigarety, ale ty nejsou daleko tak uspokojivé, a na doutníku si lze pochutnat jen v uzavřené místnosti a při naprosté zahálce. Dýmka se může kouřit kdykoli, v kanceláři, v autu, na ulici, při golfu nebo kterém­koli jiném sportu. Doutník nebo cigareta jsou zapomenuty, jakmile se dokouří. Dýmka po jednom vykouření zůstává dýmkou.

Nezní to směšně, když podotknu, že během doby se dýmka stává součástí osobnosti? Že do sebe vsakuje vyjma chemické součásti tabáku také myš­lenky a pocity, které pomáhala probudit, řídit, kontrolovat a soustředit? Zkrátka stává se tichým přítelem tomu, kdo si k ní s důvěrou přichází pro útěchu a inspiraci, a její příjemný tvar připomíná přátelství, které, i když jen v představách, je pro kuřáka přece jen skutečné.

Zdali je mým koníčkem, špatným zvykem nebo podmínkou životní rovno­váhy? To všechno je pro mne příliš hluboké, než abych to dovedl rozhodnout. Je to jistě více než koníček, ale stěží špatný zvyk. Také nemohu říci, že je to nutná podmínka k životní rovnováze.

Pokud mohu usoudit, je to předně příjemná záliba. Kdybych se jí měl docela vzdát, postrádal bych ji vážně; její ztráta by na mne působila tolik, že bych potřeboval více námahy, abych soustředil své myšlenky. Ale za nějakou dobu bych byl bez ní jistě docela šťastný. Ale protože jsem s ní naprosto spokojen, proč bych se jí vzdával a znepříjemňoval si život?

Je nějaký vztah mezi mou prací a mou dýmkou? Myslím že ano. Mé odpovědi na dvě předchozí otázky to dokázaly. Je velkou pomocí při po­řádání myšlenek, kontrole pocitů, ale její největší pomoc je myslím podvědomá, takže právě tato její nejdůležitější stránka zůstává mimo intelektuelní dosah.

Tvar dýmky je podle mého názoru velmi důležitý Ale důležitější než tvar je její materiál. Až dosud nebylo objeveno nic lepšího než bruyère. Zkoušeli jsme to s nejrůznějšími druhy dřeva, ale nenašli jsme nic tak dobrého, jako je materiál, z něhož vyrábíme dýmky.

Počet mých dýmek dosahuje trojmístného čísla.

Znám kuřáky, kteří mají sbírku 700—800 dunhilek. Ale to jsou patrně fetišisti.

Kterou mám nejraději? Vždycky tu, kterou právě kouřím. Ale ta je vždycky vybrána (podvědomě nebo rozvážně) podle okamžité nálady nebo náhody. Když čtu své odpovědi, obávám se, že jsem vám neodpověděl přesně na vaše otázky, ale doufám, že vám stačí.

Lucien Kra

Proč kouříte dýmku?
Protože mi prostředky nedovolují kupovat si cigarety.

Je to váš koníček, zlozvyk nebo podmínka životní rovnováhy?
Zlozvyk, jako mnoho jiných.

Je nějaký vztah mezi vaší prací a vaší dýmkou?
Bez dýmky není práce; jsem jako bezruký.

Je tvar dýmky pro vás důležitý?
Ano, vždycky přímá, jak cesta k budoucnosti.

Je materiál a tovární značka pro vás důležitá?
Jedině bruyerka, na tovární znač­ce nezáleží, jen když je to dobrá dýmka.

Kolik dýmek vykouříte denně?
Jedinou — zapálím ji ráno a večer sama vyhasne.

Kolik máte dýmek?
127, ze všech končin světa, které jsem projel.

Kterou máte nejraději?
Tu příští.

1 komentář

  • Krásná práce. Možná žiju v iluzi, ale nelíbí se mi doba, ve které se momentálně nacházím. Rád bych s dýmkou někam směrem k první republice, jsem přesvědčen, že míra gentlemanství, slušnosti a respektu byla na daleko vyšší úrovní než v tom dnešním globalizovaném chlívku…

Píše Martin T. Pecina, dýmkař, typograf, publicista. Portfolio mám na adrese book-design.eu a typografický blog na typomil.com. Napsat mi můžete na info@book-design.eu.

Archivy

Rubriky