Archivovat se dá vážně ledacos, třeba truňk. Říká se, že na začátku to bylo fortifikované víno, které zrálo v dřevěných sudech na palubě zámořských lodí, později různé pálenky, počínaje koňakem nebo whisky a konče třeba domácí slivovicí. Vypálený dubový (či akátový) sud dodá alkonápojům nejenom krásnou zlatou až medovou barvu, ale především užitečné třísloviny a excelentní chuťové vlastnosti. Alkohol se zráním v sudech hezky umoudří, uhladí a zaobalí, případné nedostatky ustoupí do pozadí. Jestli jste někdy měli možnost porovnat čistou pálenku s její kamarádkou vyzrálou v dubovém soudku, tak asi víte, o čem mluvím. Firma Peterson tvrdí, že v sudech po Sherry nechává uležet svůj Irish Oak, tak jim to budeme věřit.
K dlouhodobé archivaci se kupodivu hodí i dýmkový tabák, dokonce mu to často prospívá. Měl by ale zůstat hermeticky uzavřený, jinak začne postupně vysychat. Jistě, každý suchý tabák můžete dovlhčit, vždycky ale přijde o část svých chuťových vlastností, protože při vysychání se kromě vlhkosti z tabáku sice pomalu, ale bohužel zcela nenávratně odpaří i veškeré aromatické oleje. Zrání tabáku v dokonale uzavřené nádobě sice probíhá relativně pomalu a počítá se na roky, v podstatě vám ale nehrozí, že směs vyschne.
Uzavřená lisovaná plechovka je pro archiv ideální, těsní výtečně. Kdo chce, pojistit se může silným igelitovým pytlíkem, který veškerou vlhkost nastalé bifidogenní mikroflóry dobře podrží. Stačí plechovky zavázat nebo zagumičkovat, případně uzavřít do igelitu se „zipem“. Dovedu si ale představit, že pro archivaci dříve otevřených směsí skvěle poslouží i zavařovací sklenice — pořádně upěchovat, přiklopit nebo zašroubovat, pro jistotu zabalit.
No dobře, ale zatím jsme se vůbec nevěnovali tomu, proč by měl člověk tabák vlastně archivovat. Napravit! Když úplně pomineme ekonomické hledisko (míněno vzrůstající ceny kuřiva), je statisticky prokázáno, že slunce vyjde každé ráno odleželý tabák rozvine své chuťové vlastnosti. Kvalitní tabák časem krásně vyzraje, chutě se spojí, vyhladí a zharmonizují. V procesu výroby tabákové směsi získává produkt nejvíc chuťových vlastností vyváženým poměrem jednotlivých druhů tabáku. Ale nejenom tím. Velkou měrou se na výsledku podílí zušlechťování takzvanou fermentací — řízeným kvašením. Fermentuje se buď pomalu při teplotě něco nad 30 stupňů, nebo takzvaně fofrem při vysokých teplotách okolo 60 stupňů Celsia. Tím tajemným třetím a často opomíjeným faktorem, který výslednou chuť ovlivňuje, je právě zrání tabákové směsi. Už po roce nebo dvou je rozdíl patrný, v dalších letech proces plynule pokračuje. Kdo vlastní pětiletý tabák, je šťastný člověk, a kdo má doma desetiletý nebo i starší, je Bůh™.
No jo, ale které tabáky má vlastně cenu skladovat? Všechny? Odborníci praví, že k archivaci jsou nejvhodnější tabáky s vysokým obsahem přírodních cukrů. Aromatické tabáky a jiné umělohmotné směsi se do archivu nehodí, zrání jim většinou nic nepřidá. Zjednodušeně řečeno se vyplatí uchovávat veškeré směsi anglického typu: v první řadě Virginie a směsi Virginie + Perique. U nich je proces zrání úplně nejvýraznější, takové tabáky se dají archivovat klidně i dvacet nebo třicet let. Další na řadě jsou pak směsi s příměsí orientálních tabáků, zejména silně latakiové směsi. Tak například u mě doma jsou v archivu především latakie od Dunhilla (Nightcap a MyMixture) plus Virginie od Rattray’s (Old Gowrie, Marlin Flake). Na každou plechovku si značím měsíc a rok, kdy byla zakoupená, abych měl do budoucna přehled.
A co vy? Archivujete? Kolik plechovek a které směsi? Podělte se o zkušenosti.
Kdo si chce přečíst názory skutečných odborníků a potrénovat svou czenglish, ať rozhodně nemine následující články: