Jedenáctiletý Dunhill Nightcap

Dunhillova „noční čepice“ je dost možná můj nejoblíbenější tabák vůbec. Splňuje totiž nároky na výraznou směs anglického typu, navíc má z celé nabídky firmy Dunhill největší podíl latakie. Chuť je rafinovaná, i když nijak složitá: kromě zmíněné latakie, která ve směsi dominuje a je cítit od prvního okamžiku, se projevuje sladkost virginie i svěžest orientálu, někde vzadu vykukuje i perique. Nightcap je ideální kandidát na příjemný večer na zápraží, jestliže máte rádi plnou a komplexní chuť a těžký, hladký kouř. Nejradši mám ten krátký a vzácný okamžik, když otevřu novou plechovku a vyvalí se na mě těžké, mastné aroma tmavé uzeniny. Po přesunu do zavařovačky směs trochu vyvane (jako každý jiný tabák), ale pořád ještě voní krásně — stačí ji trochu načechrat a strčit dovnitř rypák, aby si člověk připomněl, jak voní propocené vlněné ponožky zapomenuté na dně šatní skříně.

Vzpomínám si, že k první plechovce Nightcapu jsem přistupoval s respektem, poučen z recenzí a videí, ale obavy byly zbytečné. Není to žádná přehnaně velká síla, výraznost tabáku se projevuje v chuti, ne v obsahu nikotinu, takže žádná motanice hlavy se nekoná. Pro dýmkaře, kteří už si na sobě ověřili, že jim latakie svědčí, to může být příjemný posun do další etapy kuřácké kariéry. Chuť je decentně slaná, kouř hustý až krémový, tabák se hodí báječně ke koňaku, těžkému červenému vínu, klobáskám, černým olivám nebo zauzené slanině. Připomíná tmavý čínský čaj z prvního nálevu, nejvíc asi pu-erh — má totiž podobnou hutnost a zemitost. Ve společnosti na sebe tabák strhává pozornost, poněvadž je cítit přibližně jako táborák z naolejovaných pražců. Ve mně zas vzbuzuje hlavně nostalgické nálady. Typická stará Anglie, zšeřelý pánský klub, smoking, motýlek, rukavičky a oblaka dýmu tak hustého, že by se dal krájet motorovou pilou. Na Tobacco reviews píší, že Nightcap je železná pěst v sametové rukavici (it’s an iron fist in a velvet glove) a ono to vážně sedí, lepší definici už dnes večer asi nevynajdu.

Z archivu (tentokrát ne Sherlocka Holmese)

Štěstí občas sedne i na blba. Jinak si neumím vysvětlit, proč jsem dostal darem dvě staré plechovky dunhillovských tabáků. První je Standard Mixture Medium a druhá právě Nightcap. Ze svého archivu je vyhrabal můj strýc Pavel — budu ho za to blahořečit ještě dlouhá léta a složím mu jistě nějaký velmi krásný epitaf, až přijde ta správná chvíle. Strýc už dýmky asi deset let nekouří, a tak musíte uznat, že mu tabáky byly vcelku k ničemu. Koupil je přibližně před jedenácti lety kdesi na služební cestě, ale protože nikdy nebyl žádným velkým milcem anglických uzenin, plechovky neotevřel. To od něj bylo prozíravé, poněvadž teď je mám já a určitě nepřijdou vniveč. O zrání tabáků jsem psal minule, takže dnes si můžeme ověřit, jestli teorie funguje i v praxi, a zaměříme se právě na Alfredovu čepičku.

Abych měl přímé srovnání, koupil jsem do páru jednu čerstvou plechovku, vyráběnou licenčně kdesi v EU. Nějaký rozdíl mezi těmi dvěma tabáky být musí, i kdyby se blender na hlavu stavěl. Dvě verze téhož tabáku z různých let nebudou nikdy identické, i když je vyrábíte na stejném místě a ve stejné firmě stejnýma rukama. Tabák je přírodní produkt a každá úroda se liší, to máte jako s vínem. Výrobci tabákových směsí sice nakupují do zásoby v aukcích a snaží se pořídit takové listí, které bude mít co nejpodobnější chuťovou charakteristiku jako v minulých letech, přesto jsou různé odchylky samozřejmou součástí výroby tabáku.

Obal

Jedna věc zaujme hned na první pohled. Stará plechovka je opatřena sítotiskem — ten se vyznačuje silnou vrstvou barvy a skvělou barevnou stálostí. Tisk pokrývá celé víčko včetně zahnutých okrajů. Protože v minulosti ještě nebyla povinnost dávat na přední stranu obalu obrovské varování před smrtí, cholerou, demencí a impotencí, veškerý dostupný prostor vyplňuje elegantní ilustrace a grafika. Čepička, svíčka, hliněná čtenářská dýmka a hezká typografie. Je to zřejmě nejzdařilejší grafika od Dunhilla, konkuruje jí pouze stará verze Elizabethan Mixture a i ta bude zřejmě od stejného autora. Střídmé varování, že tabák vážně poškozuje zdraví, je pouze na malé samolepce na spodní straně krabičky. Po obvodu víčka se píše, že tabák byl vyroben ve Velké Británii ve spolupráci s firmou Dunhill. Je to sice ještě pořád britská výroba, ale už se tam neuvádí Manufactured and Blended in England by Alfred Dunhill jako za starých časů.

To nová verze krabičky se od staré v mnoha ohledech liší. Místo tisku na plech používá Dunhill obyčejnou samolepku. Protože parte Ministerstva zdravotnictví ČR zakrývá polovinu dostupné plochy, grafika je drasticky zmenšená, asi o padesát procent. Text říká, že tabák byl vyroben v EU pod dohledem firmy Dunhill. Zadní strana nijak zajímavá není, kromě obligátní impotence obsahuje informace o dovozci do ČR plus čárový kód.

Tabák

Po rozbalení je vidět, že archivní Nightcap se hezky nasákl do papírové harmoniky i krycího papírového kolečka a obarvil je dohněda. Řez staré anglické verze je nepatrně širší, ale jinak se oba tabáky vzájemně velice podobají, rozdíl je opravdu nepatrný. Obě mixture jsou pestrobarevné a obsahují přibližně stejné poměry světlé a tmavé virginie i černé latakie. Čerstvý tabák je vlhčí a možná by mu prospělo maličko proschnout, zato archiv je spíše sušší a podle mého názoru má optimální vlhkost ke kouření. Při srovnání vůní jsou už rozdíly o něco výraznější. V čerstvém tabáku ční svěží, kyprá, ostrá latakie s evidentně olejovým podkresem, zato starý tabák je hutnější, jakoby teplejší, připomíná mi mokrou zeminu. Latakie sice dominuje i u něj, ale je více spojená s ostatními vůněmi ve směsi.

Zapálení, chuť a všechno ostatní

Nová čepička se zapaluje bez obtíží. V prvních dvou třetinách mi hoří velmi dobře a pravidelně, ke konci už většinou potřebuje znovu zažehnout. Dá se bez velké námahy dokouřit do světlého popela, i když na petersonský Old Dublin v tomto ohledu asi nemá. Někdy se pod vrstvou shořelého tabáku schovají zuhelnatělé kousky, ale celkově je dokuřování poměrně bezproblémové. Kouř bývá příjemně chladný a tabák se rozpaluje jenom výjimečně, až v samotném závěru, když začnu usilovně tahat poslední zbytečky materiálu. Pokud jde o chuť, v hlavní roli je vždycky latakie. Přesto směs není nudná, hezky se v ní doplňují jednotlivé složky. V poslední třetině se uvolňuje trochu kořeněná chuť perique. Kdo rád fetuje nozdrami a foukne si trochu kouře pod nos, bude pravděpodobně nadšený. Silný, sametový, hutný. Pro okolí je vůně nepříjemná, nekuřákům kromě táboráku a pražců obyčejně připomíná spálené pneumatiky nebo hořící plastové kelímky (true story).

Stará čepička se při hoření chová poněkud jinak: zpočátku vyžaduje větší péči a i při kouření má jistou tendenci vyhasnout, zvláště v první třetině hlavičky. Možná jen potřebuje více udusat. Oproti čerstvé směsi mi subjektivně přijde slabší a lehčí, silou se podobá MyMixture od stejné značky. Ani latakie tolik netrčí ven, spíše se organicky mísí s ostatními druhy tabáku. Dojem je celkově kulatější, směs je méně ostrá a výrazná, rozvíjí se pomaleji. Síly nabývá až později, hlavně od poloviny kouření, kdy se více rozehraje paleta jednotlivých chutí. Tabák hoří pomalu a klidně, nerozpaluje se, nemá tendence ke spaření ani močkování.

Ačkoliv kolegové z brněnské buňky preferují starou verzi, já se musím přiznat, že mám upřímně rád obě. Čerstvá čepice má rychlý rozjezd a určitou „šťavnatost“ latakie, chuťově směřuje víc k balkánským směsím. Archivní čepice poskytuje celkově jemnější, lehčí a krémovější zážitek, ale někomu by klidně mohla připadat poněkud jednotvárná… Ne tak mně.

La—do—ki—ech! Nebesa!