Rovnoměrné zakuřování dýmek — jeden můj postřeh

Zakuřování dýmek je otrava. Hrozná. Nechutná to ještě tak, jak má, člověk musí dávat velký pozor, aby nepropálil dřevo, zkrátka je s tím trocha mrzení. Má-li dýmkař pravidelný přísun nových dýmek, prakticky nevychází ze zakuřovacího procesu, protože to všechno nestíhá. Největší potíže se zakuřováním je ta, že je nesmírně obtížné vytvořit uvnitř hlavičky skutečně pravidelnou vrstvu karbonu, který následně bude chránit dřevo proti prohořívání. Zpravidla ve spodní polovině — a především u dna dýmky — to jde mnohem pomaleji a hůř než v horní části kotle.

Odborníci, většina příruček a také doporučení výrobců dýmek říkají, že při zakuřování byste měli nejprve nacpat několikrát jen třetinu dýmky, pak polovinu a teprve až po circa čtrnácti dnech kouřit z plného kotle. To by mělo zaručit, že ve spodní části hlavičky se vytvoří pěkná vrstva karbonu, která postupně bude pokračovat až ke jejímu hornímu okraji. Jiní říkají, že je to jedno a máte kouřit hned z plně nacpané dýmky. Realita je taková, že ani těch deset nebo čtrnáct kouření zdaleka nestačí na to, aby se vytvořila dostatečně robustní vrstva. Naopak — dno kotle statečně odolává všem dobře míněným pokusům nebohého milovníka chladného kouře.

Vznik karbonové vrstvy je proces ze své podstaty nepravidelný. Plný kotel (1) obsahuje volně ložený tabák, více či méně nahrubo nařezané listy tabáku. Po zapálení se nahoře začne tvořit vrstva popela, která se zvětšuje přímo úměrně s tím, jak prohořívá zbylý tabák. V druhé polovině kotle (2) už ale situace vypadá poněkud jinak: Většinu obsahu hlavičky tvoří popílek a malé sežehnuté kousky, takže méně materiálu je v kontaktu s vnitřními stěnami hlavičky. Tím pádem na stěnách ulpívá méně karbonu. Při dokuřování dýmky (3) tvoří většinu materiálu spálený tabák, uvnitř kterého jsou nepatrné zbytky jemného tabáku, který sotva hoří a sotva už vytvoří solidní uhlíkovou ochranu.

Mám teď takový postup, který používám na většinu dýmek. Vždycky před spaním, když jdu se psem ven, nacpu si jen třetinu nebo maximálně polovinu dýmky, kterou chci zakouřit. Bez ohledu na to, jestli je stará, nebo ji teprve čeká zkouška ohněm. Na procházku mi to stačí a dělám svým dýmkám tu největší službu, protože posiluji vrstvu karbonu ve spodní části hlavičky. Když začínám s polovinou dýmky (1), hrubé kousky tabáku, které tvoří nejsilnější karbon, začnou pracovat až v dolní polovině dýmky. Vrstva popela a ohořelého tabáku je pak menší (2), více hořícího tabáku je v kontaktu se stěnami ve spodní části a také při dokuřování (3) zbude méně popela. To všechno má vliv na to, že karbon vespod hlavičky se tvoří rychleji a snáze než při kouření celé dýmky. Vtip je v tom, že k solidnímu zakouření dýmky je třeba ne deset, ale minimálně NĚKOLIK DESÍTEK takových polovičních dávek tabáku.

Tyhle večerní procházky mi dávají jistotu, že postupně vymažu hendikep, který vyplývá ze snazšího zakuřování horní poloviny dýmky. Pokud někdo namítne, že najednou nemám žádný karbon v horní části hlavičky, pak odvodím, že to je proces nepoměrně snazší, stačí postupně přidávat množství tabáku, uhlíková vrstva od půlky nahoru už jde jako po másle.