Už je to přibližně rok, co jsem naposledy zkoušel aromatické tabáky. A protože moje historicky první a zároveň jediná aromatická dýmka dlouho smutně koukala ze stojánku, rozhodl jsem se dát zase po čase aromatikům šanci. Mám v jedné zavařovačce ještě půlku balení Original Choice od MacBarena, tak jsem to bral jako příležitost udělat si místo pro něco lepšího, co budu kouřit na pravidelné bázi. Original Choice byl shodou okolností můj úplně první tabák. Doporučuje se začátečníkům pro svou malou sílu a příjemný odér, ale to jsou tak zhruba všechny jeho zásadní klady. Nevím, jestli mu ten rok zrání prospěl, ale z dnešního pohledu už je to jenom nudná perlivá limonáda, která mě ani trochu nebavila. Nejvíce mi připomíná cukrovou vatu z pouti, možná ovocný pudink s trochou vanilky a třešní — zřejmě další z řady produktů největšího vynálezu chemického inženýrství — umělých aromat. Už vidím, jak jsou na sebe dánští amatérští chemici pyšní...
„Doutník“ z briaru
Tohle mě dnes docela dostalo. Dýmka ve tvaru doutníku, která se kupodivu asi dá kouřit. Na dýmkové konstrukci toho člověk moc nevymyslí (i když mám v zásobě jeden text o „jiných“ dýmkách), ale dýmka-doutník je opravdu docela originální záležitost. Dobře vypadá a má takový ten jednoznačný wow efekt. Otázka je, jak dobře se z toho dá kouřit. Na první pohled by člověk řekl, že asi dost podobně, jako se kouří doutník, ale oproti doutníku má tahle dřevěná paráda několik úskalí. V prvé řadě u doutníku hoří náplň zároveň s krycím i vázacím listem, takže shořelý tabák (popel) postupně odpadává. Co se stane u doutníkové dýmky ve chvíli, kdy vykouříte půlku tabáku? Bude se vám popel sypat na stůl nebo na oblečení? Možná že stačí tabák dostatečně udusat, aby držel uvnitř dýmky, ale bude pak dobře hořet? Jak se takový tabák dusá v průběhu bafání, když dusátko nedostane až k náústku? Nebo se prostě od poloviny nedusá? Dá se taková dýmka dobře...
Rovnoměrné zakuřování dýmek — jeden můj postřeh
Zakuřování dýmek je otrava. Hrozná. Nechutná to ještě tak, jak má, člověk musí dávat velký pozor, aby nepropálil dřevo, zkrátka je s tím trocha mrzení. Má-li dýmkař pravidelný přísun nových dýmek, prakticky nevychází ze zakuřovacího procesu, protože to všechno nestíhá. Největší potíže se zakuřováním je ta, že je nesmírně obtížné vytvořit uvnitř hlavičky skutečně pravidelnou vrstvu karbonu, který následně bude chránit dřevo proti prohořívání. Zpravidla ve spodní polovině — a především u dna dýmky — to jde mnohem pomaleji a hůř než v horní části kotle. Odborníci, většina příruček a také doporučení výrobců dýmek říkají, že při zakuřování byste měli nejprve nacpat několikrát jen třetinu dýmky, pak polovinu a teprve až po circa čtrnácti dnech kouřit z plného kotle. To by mělo zaručit, že ve spodní části hlavičky se vytvoří pěkná vrstva karbonu, která postupně bude pokračovat až ke jejímu hornímu okraji. Jiní říkají, že je to jedno...
Doutníkové nůžky Solingen
Mám už je nějakou chvíli, protože aušusová plastová gilotinka sice ořezává obstojně, ale není to žádná velká hitparáda, co si budeme povídat. Německá firma Solingen vyrábí nože, nůžky i manikurní nástroje, značky Merkur Solingen a Dovo Solingen taky břitvy a klasické (osvědčené) manuální kovové holicí strojky, co jim v anglicky mluvících zemích říkají tak hezky safety razor. Jeden mám a nedám na něj dopustit. No a když teď v poslední době kouřím víc doutníků a doutníčků než dřív, chtělo to už pořádné náčiní. Na trhu je, toť se ví, přibližně tuna ořezávačů v různých provedeních i cenových relacích od pár stovek po desítky tisíc, ale mně se nejvíce líbí tato primitivní (rovná se tradiční) konstrukce. Dlouhá ramena nůžek vytvoří dostatečně silný tlak a ostré čepelky odstřelí hlavu doutníku v setině vteřiny, až to lítá po celém baráku. Nůžky mají na délku cca třináct centimetrů, takže zabírají trochu místa v kapse...