Asi to patří k představě o profesionálním kouření dýmky — spotřebovat jedinou zápalku na jedno nacpání. Ono to jistě jde, když se naráz sejde několik šťastných okolností: dobře nacpaná dýmka, adekvátně vlhký tabák, dobré dřevo… a hlavně velká zkušenost. Ostatně konají se soutěže v pomalém kouření dýmky, kde pravidla připouštějí jen dvě sirky na počáteční zapálení, pak už zkrátka každý dělá, co umí. Ale já o těch soutěžích vlastně moc nevím. Do neznámé společnosti se moc nehrnu a kamarády-dýmkaře, se kterými bych podobné věci podnikal, tady v okolí žádné nemám. A ani to není podstatou mého příspěvku, snad jen upozorním, že soutěžní techniku popsal Twineryy tady. Dýmka na jednu sirku je spíš sportovní — a ve své podstatě i trochu stresující záležitost; normálně to kuřák neřeší. Taky odborná literatura je v tomto ohledu mírná: říká, že je v podstatě jedno, kolikrát si tabák zapálíte. A že není žádná ostuda spotřebovat sirek...
Dunhill Shell Briar, Sterling Military Mount (1992)
Když jsem se začal zajímat o dýmky, přišlo mi úplně absurdní pořizovat si ty nejdražší značky. Dávno jsem totiž pochopil, že jméno je často cennější než samotný produkt. Dýmky od firmy Dunhill jsou toho typickým příkladem. Nepochybně se jedná o tradiční, citlivě navržené kousky s časem prověřenými tvary, na kterých se toho nedá moc vylepšit. Ale ve srovnání se solitéry, jedinečnými ručně vyráběnými kusy, se naplno projeví i jejich nedostatky. Strojová výroba (jakkoliv část procesu probíhá jako ruční práce) neumožňuje dosáhnout tak dobrých výsledků, jako když dýmkař pracuje podle kresby dřeva, nechá se ke tvaru dýmky inspirovat povahou, kvalitou a směrem vláken briarového kořene. Mechanická povaha produkce zkrátka vede k sériové produkci obdobných dýmek s různě podařenou (či spíše nepodařenou) kresbou. Firma Dunhill dnes funguje jako značka luxusního (= předraženého) zboží. Vyrábí pánské oblečení, hodinky, pera i kabely… a produkce...