Nacpávání dýmky podle Davida Mc Grane

Na potěšení z dýmky se podílí celá řada faktorů: kvalita vrtání, tloušťka stěn, kvalita, vlhkost a řez tabáku a další. Mezi nejdůležitější věci, které můžete ovlivnit při každém kouření, patří schopnost adekvátně si dýmku nacpat, a to s ohledem na konkrétní tabák, dýmku i vlastní styl kouření. Chce to především dost praxe (kterou zatím nemám), takže každá rada, jež umožní zkvalitnit tuto nutnou proceduru, se platí zlatem.

V příručkách a na fórech se nejčastěji uvádí takzvaná tříkroková metoda (The Three Step Method), která spočívá v postupném zvyšování tlaku. Třetinu tabáku necháte do hlavičky spíš spadnout a jen ji uvnitř urovnáte. Kouřový kanálek potřebuje mít dobrý přístup vzduchu. Druhou třetinu objemu mírně přitlačíte a třetí špetku přitlačíte silněji. Ale ne moc, jen tak, aby stále pérovala. Říká se, že tah dýmky by měl být asi takový, jako když sajete vodu brčkem. Moje zkušenost říká, že je to celé trochu pitomost, protože takto udusaný tabák — zvlášť je-li vlhčí — má tendenci vytvořit časem v hlavičce tvrdý špunt a zablokovat tah. Špatný tah znamená potřebu silněji tahat, kouřit horce, tabák začne močkovat a nechutná dobře.

Tříkroková metoda je klasická a zřejmě nejpoužívanější, ale někdy nespolehlivá. Občas se mi tvrdším kouskem nebo tlakem tabáku ucpe kanálek, což je poněkud průser, protože filtrovou dýmku musíte nechat vychladnout, než ji rozeberete, abyste kanálek prošťouchli. Někdy ani to nestačí, tak se musí tabák vyndat ven a znovu nacpat. Nebo ještě lépe vzít si novou (suchou) dýmku. Osobně si myslím, že mnohem výhodnější je nacpávat dýmku spíš volně, protože přitlačit rychle hořící tabák dusátkem je nepoměrně snazší než snažit se uvolnit ucpanou komoru.

Zdá se, že je potřeba zkoušet různé techniky nacpávání (budu se jim postupně věnovat) a najít si tu, která bude člověku vyhovovat nejlépe. Momentálně experimentuji s dost atypickou technikou podle Davida Mc Grane, se kterou mám asi po deseti pokusech jednoznačně nejlepší výsledky. Nejprve video:

Celý proces je kupodivu dost jednoduchý. Připravím si hrst tabáku a pomalým krouživým pohybem proti dlani obrácenou hlavičkou ji naplním. Točím tak dlouho, dokud není hlavička plná a „nepřetéká“ tabákem, protože už se jej dovnitř víc nevejde. Nacpávám jemně, bez násilí, přebývající „materiál“ zatlačím dovnitř hlavičky, ale jen tak, aby mě to nestálo námahu. Zkusím tah — měl by být volný, s malým odporem. Když se mi zdá, že přebývající tabák jde do hlavičky ztuha, trochu ho z okrajů odeberu. Když je tabák moc udusaný, vytáhnu ho raději lžičkou dýmkařského nože a celý postup zopakuji s trochu menší porcí. Pokud je naopak tah moc slabý, jako kdyby v dýmce nic nebylo, přidám nahoru trochu tabáku a zatlačím do hlavičky. Takový postup mi pomáhá zajistit, aby tabák ve spodní polovině komory ležel volně a měl dost vzduchu… a v horní polovině byl nepatrně silněji udusaný, vytvořil krustičku, pod kterou oheň spolehlivě doutná.

Výhody Davidovy techniky

• Nevyžaduje speciální praxi
• Tabák dobře hoří v celém objemu

Nevýhody

• Prozatím žádné, dám vědět